Kostkovaný horror

Tak nějak by asi označila bez nejmenšího zaváhání pátou etapu letošní Tour de France většina jejích účastníků. I laik, který se občas projede na kole jen tak, moc dobře ví, že jet na klasickém silničním kole po asfaltu a po „kočičích hlavách“ je sakra rozdíl. O tom, když to zkoušíte v závodním tempu, tj. nějakých 40 kilometrů za hodinu, ani nemluvě. Ta normální dlažba, kterou známe od nás, se ovšem od severofrancouzských „pavés“ dost výrazně liší. Možná byste si řekli, že když se po ní pojede Tour de France, měla by být ke špičkovým cyklistům o něco šetrnější. Pravý opak je pravdou:

kostky

 

Pavés jsou nejbrutálnějším povrchem, na kterém se silniční cyklistika jezdí. Kostky velké jak chlapská pěst, často ještě více, mezi nimi mezery, po dešti ucpané bahnem. Kraje uzoučké silnice, na kterou se vejdou maximálně tři jezdci vedle sebe, jsou úplně rozbité. Za deště se podél cesty tvoří kaluže, ve kterých není problém kolo zcela zničit, pokud se náhodou trefíte do mezery po vypadlé dlažbě. Celé to připomíná daleko spíše cyklokrokařský terén než slušnou silnici. Na pavés se jezdí každoročně asi nejslavnější jednorázový závod Paříž – Roubaix, který obsahuje celkem 42 km těchto úseků a který je obvykle doménou specialistů na tento druh povrchu či bývalých cyklokrosařů.

Pátá etapa obsahovala „jen“ 14 km kostek (nejtěžší dva původně plánované úseky byly vzhledem k deštivému počasí vypuštěny), ale i to stačilo, aby z ní měla spousta jezdců, kteří na tento povrch nejsou zvyklí, strach. Řada favoritů se snažila v obtížných podmínkách spíše ztratit co nejméně a loňský vítěz Tour, Angličan Froome, se na pavés po dvou pádech a následném odstoupení ze závodu ani nedostal. Přitom patřil k těm, kteří zařazení těžkého povrchu na program letošního královského závodu kritizovali nejvíce. Nás mohla hodně mrzet neúčast českého profesionála Štybara, někdejšího cyklokrosaře, který patří k závodníkům libujícím si v podobných podmínkách. Jeho tým ho na letošní „Starou dámu“ prostě nenominoval. Sám přitom v rozhovoru v průběhu přenosu na ČT 4 litoval, že se této etapy nemůže zúčastnit.

Klasický obrázek prvního týdne TdF vypadá asi takto: Vepředu skupina několika uprchlíků, které nechají ostatní odjet, aby se „jakoby“ něco dělo a diváci u televize zažili aspoň nějaké napětí. Plusmínus dvě minuty za nimi jede stopadesátihlavý hlavní peloton, obvykle tažený jezdci z jedné stáje, která má kvůli svému předem určenému lídrovi největší zájem na to, aby byl únik zlikvidován, což se nejpozději 10 km před cílem beztak prakticky vždy stane. Pátá etapa vypadala až do nájezdu na první kostky podobně. Potom začalo závodění jako řemen a televizní divák chrochtal blahem. Pole se kvůli úzkým kostkovým úsekům natahovalo a trhalo, cyklisté se navzájem předjížděli podle toho, jak komu to zrovna sedělo, spousta jezdců bojovala o to, aby vůbec dojeli, na druhé – čelní – straně pak se dopředu hnali specialisté na tento povrch a ti, kteří jej hodlali využít k vylepšení svého postavení v celkovém pořadí. Většina týmové taktiky šla pro tentokrát stranou.

Výjimkou byl viditelně tým Astana v čele s držitelem žlutého trikotu Italem Nibalim, který statečně bojoval s podporou dvou svých kolegů a velice těžkého převodu. Spolufavorité etapy i celého závodu od nich odpadávali jeden za druhým a nakonec zůstali jen tři mušketýři – Nibali, jeho týmový kolega Dán Foglsang a Holanďan Boom ze stáje Belkin, cyklokrosařský mistr světa z roku 2008. Ten také nakonec na posledním úseku pavés nastoupil, ujel všem a zaslouženě si dojel pro vítězství, zatímco Ital výrazně odskočil téměř všem konkurentům v boji o celkový titul.

Vložit komentář

Můžete použít tyto HTML tagy:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>